Co je koučink, se dočteš TADY
...Na konci tohoto rozhovoru Tě možná určitá informace překvapí...
Kouč (já):
Jaké téma si vybereš pro dnešní setkání a koučink? Je něco co Tě trápí nebo bys to rád probral více do hloubky?
Klient:
Myslím, že bych si dnes rád otevřel téma balancování mezi prací a odpočinkem.
Často cítím, že jedu na plný výkon, ale neumím si říct dost a zastavit se. Pak jsem unavený, podrážděný a i věci, které mě normálně baví, mě spíš zatěžují.
Chtěl bych prozkoumat, co s tím můžu udělat, aby ten balanc byl zdravější.
Kouč:
Jak vypadá, když jedeš na plný výkon?
Klient:
To je, jako bych byl pořád „zapnutý“.
Hlava mi jede na sto procent, mám pocit, že musím pořád něco řešit - úkoly, maily, termíny. I když jsem doma, stejně přemýšlím, co je potřeba udělat.
A tělo… to cítím napjatý. Ramena nahoře, dech krátký, žaludek sevřený. A vlastně ani nevím, kdy jsem se naposledy fakt uvolnil.
Je to takový stav, kdy běžím, běžím… a ani nevím, jestli vůbec běžím správným směrem.
Kouč:
Ty jsi říkal, že když jsi takhle pořád zapnutý, tak si neumíš říct dost. Co Ti v tom brání?
Klient:
Hm… dobrá otázka. (Ticho...)
Myslím, že je to pocit, že bych něco zameškal nebo že by se věci bezemě zastavily.
A taky tam je strach, že když zpomalím, tak se ukáže, že nejsem dost dobrý.
Tak radši makám, i když už jsem vyčerpaný.
Jenže pak už ani nemám radost z výsledků… je to spíš přežívání než žití.
Říkáš, že když zpomalíš, tak nejsi dost dobrý.
A kdy jsi tedy dost dobrý? Co to pro tebe znamená, být dost dobrý?
Myslím, že „dost dobrý“ jsem pro sebe hlavně tehdy, když všechno klape.
Když mám hotové úkoly, když ostatní nemají důvod si na něco stěžovat, když mě někdo pochválí.
(Ticho...klient přemýšlí...)
Ale uvnitř… to není moc stabilní. Protože když něco nestihnu, nebo udělám chybu, hned mám pocit, že jsem selhal.
Takže vlastně to moje „dost dobrý“ se pořád odvíjí od výkonu a od toho, co si myslí ostatní. A to je únavný.
Jak se v tom tématu teď cítíš na škále od 1 do 10? (1 špatný, 10 super, vyhovuje mi to.)
Asi někde kolem čtyřky.
Není to úplně katastrofa, pořád funguju… ale rozhodně to není stav, ve kterém bych se cítil dobře nebo svobodně.
Spíš takové přežívání na půl plynu, i když navenek to vypadá, že jedu na sto.
Necítíš se v tom dobře ani svobodně. Jak se v tom tedy cítíš?
Cítím se v tom sevřený.
Jako kdybych měl na hrudi těžký kámen. Někdy až zahlcený, že ani nevím, kde začít.
A občas i naštvaný sám na sebe, že to neumím pustit, odpočinout si. Jako bych byl ve vězení, které jsem si sám postavil.
Kde ještě ten pocit cítíš v těle?
Hodně to cítím v hrudníku, takový tlak, který mi bere dech.
A pak v ramenech a šíji, jak kdybych pořád nesl batoh plný kamení.
Občas i v břiše, tam je to spíš stažení, takový uzel.
Celé tělo mi tím říká, že už je toho moc… ale hlava pořád tlačí dál.
Hrudník, ramena, šíje, občas břicho. Tělo říká je toho moc. Hlava pořád tlačí dál….
Co ta hlava tlačí? A kam to tlačí?
Ta hlava tlačí na výkon. Na to, abych pořád něco dělal, abych byl užitečný, abych měl výsledky.
A tlačí mě dopředu, pořád kupředu, jako kdybych měl závodit s časem.
Jenže ten cíl v dálce vlastně není nikdy jasný… takže je to spíš nekonečný běh, než cesta někam konkrétně.
A co Ti to tedy vlastně přináší?
Na jednu stranu mi to přináší pocit kontroly a jistoty, že něco dělám, že nezastavuju, že „makám“.
A taky uznání od okolí, když vidí výsledky.
(Zamyšlení...)
Ale na druhou stranu… bere mi to klid, radost i lehkost.
Jako bych si za tu chvilkovou pochvalu platil tím, že jsem vyčerpaný a prázdný.
Co Ti dává to uznání a chvilková pochvala od okolí v tom pocitu vyčerpaní a prázdnoty?
To uznání a pochvala mi dávají takový krátký nádech. Na chvíli mám pocit, že to celé má smysl, že jsem viděný a oceněný.
Ale je to fakt jen chvilka. Jakmile to pomine, vrátí se únava a prázdnota.
Je to skoro jako droga, malá dávka radosti, která rychle vyprchá… a pak přijde potřeba hnát se za další.
Co by pro tebe znamenalo, kdyby sis řekl STOP a přestal se hnát za další dávkou malé radosti?
Uf… kdybych si řekl STOP, bylo by to hodně nezvyklé.
Na jednu stranu by tam asi byl strach, že něco uteče, že zklamu ostatní.
Ale zároveň si představuju, že by přišla úleva.
Jako kdybych sundal ten těžký batoh z ramen. Možná by tam bylo víc klidu… a prostor i pro radost, která není závislá na výkonu.
Zmínil jsi, že se v tom tématu cítíš na 4 - ani ne dobře, ani svobodně. Cítíš se v tom sevřený. Cítíš to v hrudi, ramenou, šíji. Občas i v břiše. Celé tělo říká je toho moc a hlava pořád tlačí. Chvilková radost a pochvaly jsou jako droga, která se rychle vytratí a chceš jít za další. Na jaké číslo by ses chtěl tedy na té škále posunout? A co by sis přál místo toho, co je teď?
Na té škále bych se chtěl posunout aspoň na sedmičku.
To by pro mě znamenalo, že mám víc lehkosti a svobody, že nejsem pořád pod tlakem.
Místo sevření a honby za uznáním bych si přál cítit klid, vyrovnanost a radost z věcí samotných – ne jen z toho, že někdo zatleská.
Přál bych si, aby ten pocit „jsem dost dobrý“ vycházel zevnitř, ne z výkonu.
Takže posunout se na 7, kde už bys mohl cítit víc lehkosti, svobody, nejsi pořád pod tlakem.
A chtěl bys cítit klid, vyrovnanost a radost ze samotných věcí i bez zatleskání?
Ano, přesně tak.
To je ono, ta představa, že klid a radost můžou být ve mně, i když zrovna nic neplním nebo nikdo netleská… to je hodně lákavé.
Jako kdybych konečně mohl jen být, a ne pořád jen dokončovat a dokazovat.
Jen být, nedokončovat a nedokazovat... Takže kdyby sis teď mohl přát úplně cokoliv.
Kdybys měl i kouzelnou hůlku a v tomhle tématu si mohl dát jakýkoliv cíl, přání. Co by to bylo?
Kdybych měl kouzelnou hůlku…, tak bych si přál umět zastavit, nadechnout se a cítit se dost dobrý i bez výkonu.
Chtěl bych mít v sobě klid a lehkost, abych si užil maličkosti, třeba jen kávu v klidu, procházku, čas s lidmi, které mám rád.
A aby to nebyla výjimka, ale nový způsob bytí.
Takže, cílem je tedy umět zastavit, nadechnout se a cítit se dost dobrý i bez výkonu.
Je to takhle správně nastavený cíl? Nebo bys to ještě potřeboval přizpůsobit?
Jo, tohle zní správně.
Je v tom všechno podstatné: zastavit se, nadechnout, cítit klid… a věřit, že jsem dost dobrý i bez výkonu.
Možná bych to jen upřesnil, chtěl bych, aby to nebyl jen jednorázový moment, ale dovednost, ke které se můžu vracet kdykoliv, když se zase rozběhnu moc rychle.
Takže nastavit si v životě dovednost umět zastavit, nadechnout se a cítit se dost dobrý i bez výkonu
a vrátit se k tomu kdykoliv, kdy se rozběhneš moc rychle.
Takhle je to v pořádku?
Ano, takhle je to v pořádku.
Cítím, že tohle je ten cíl, který mi dává smysl a do kterého bych chtěl vložit energii.
Je v něm svoboda, klid i možnost se k sobě kdykoliv vrátit.
Super a jak poznáš, že jsi toho cíle dosáhl?
Poznám to podle toho, že:
- tělo už nebude sevřené – ramena volně, dech hlubší, hrudník uvolněný.
- hlava nebude pořád tlačit na výkon, ale dovolí mi mít prázdné chvíle bez pocitu viny.
- emoce – budu se cítit klidnější, spokojenější a radostnější, i když nic „neprodukuju“.
- a taky podle toho, že dokážu říct „stačí“ a dát si pauzu dřív, než jsem úplně vyčerpaný.
To by pro mě byl důkaz, že se opravdu posouvám k tomu cíli.
A kdyby se Ti tohle všechno podařilo, kdo by z toho měl užitek?
Určitě já sám, měl bych víc energie, radosti a klidu.
Ale z toho by pak profitovalo i moje okolí:
- rodina a blízcí, protože bych nebyl podrážděný, ale přítomnější a laskavější.
- kolegové v práci, měli by vedle sebe někoho vyrovnanějšího, s čistější hlavou.
- a vlastně i dlouhodobě moje zdraví, protože tělo by nemuselo pořád jet na doraz.
Takže by to nebyl jen zisk pro mě, ale i pro všechny kolem.
Jak by ses v tom tedy cítil, kdybys v životě zvládl tu dovednost - umět zastavit, nadechnout se a cítit se dost dobrý i bez výkonu
a vrátit se k tomu kdykoliv, kdy se rozběhneš moc rychle?
Cítil bych se lehčí a svobodnější.
Jako kdyby spadl ten batoh z ramen a já mohl volně dýchat.
Byl bych víc v klidu sám se sebou, nepotřeboval bych pořád dokazovat, že mám hodnotu.
A mohl bych si užívat i malé věci naplno, protože by tam nebyl ten tlak „musíš“.
Bylo by to, jako kdybych si konečně dovolil opravdu žít, ne jen přežívat.
A co tedy potřebuješ k tomu, aby sis tohle všechno dovolil, abys mohl opravdu žít?
Myslím, že potřebuju hlavně dvě věci:
1. Zastavit ten autopilot – naučit se včas poznat, kdy se zase rozbíhám moc rychle, a říct si vědomě STOP.
2. Dovolit si klid bez pocitu viny – připomínat si, že i když nic nevytvářím, pořád jsem dost dobrý.
A k tomu asi pomůže mít malé rituály – třeba vědomý nádech a výdech, krátká procházka, nebo jen zavřít oči a na chvíli se odpojit.
Takové kotvy, které mi připomenou, že nemusím pořád tlačit.
A která z těch 2 věcí je pro tebe aktuálně důležitější?
Teď je pro mě důležitější naučit se včas poznat a zastavit ten autopilot.
Protože dokud to neudělám, tak se pořád rozbíhám a pak už ani nemám šanci cítit, že bych si mohl klid dovolit.
Takže první krok je opravdu všimnout si: „Aha, už zase běžím moc rychle“ — a tam se zastavit.
A jak poznáš, že zastavuješ autopilota včas?
Poznám to podle signálů v těle i v hlavě:
- tělo – ramena se mi začínají zvedat, dech je krátký, v hrudi cítím tlak → to bude můj signál „STOP“.
- hlava – začne mi pořád dokola běžet seznam úkolů, i když už je večer nebo víkend.
Když v těchto chvílích vědomě zpomalím – nadechnu se, protáhnu, dám si pauzu – tak vím, že jsem autopilota zastavil včas, dřív než se rozjede úplně a já skončím vyčerpaný.
Jak to bude vypadat, když ho nezastavíš včas?
Když ho nezastavím včas, tak to vypadá takhle:
- tělo je celé stažené, ramena bolí, hlava těžká, dech skoro žádný, žaludek na vodě,
- jsem přehlcený, naskakuje mi tolik věcí najednou, že vlastně ani nevím, čím začít,
- a jsem naštvaný a podrážděný, na sebe i na ostatní, protože už nemám sílu a stejně tlačím dál.
A nakonec přijde ten pocit prázdnoty a vyčerpání, kdy už ani nemám radost z toho, co jsem udělal.
A co tedy můžeš udělat proto, aby ses do tohoto stavu stažení, přehlcení, naštvání, podráždění až prázdnoty a vyčerpání vůbec nedostal?
Můžu si nastavit malé brzdy dřív, než se ten stav rozjede naplno:
- hlídat si tělo – jakmile cítím napětí v ramenou nebo tlak v hrudi, dám si vědomý nádech–výdech,
- dělat krátké pauzy během dne, i kdyby to byly jen 2–3 minuty v tichu nebo u okna,
- odpojit se od práce po určité hodině, vypnout maily a notifikace,
- a připomínat si, že pauza není selhání, ale součást výkonu.
Tím bych si mohl udržet víc rovnováhy a vůbec se nedostat až do té fáze vyčerpání.
Co Ti bude bránit tyto malé brzdy nastavit a vykonávat?
Nejvíc mi v tom bude bránit moje hlava, ten vnitřní hlas, který říká:
„Ještě vydrž, ještě udělej tohle, pak si odpočineš.“
A pak taky pocit viny, když si pauzu vezmu, že ztrácím čas, že bych měl něco dělat.
To jsou asi ty dvě největší překážky: vnitřní tlak na výkon a strach, že odpočinek = lenost.
Co by se stalo, kdybys tu hlavu a pocit viny neposlechl a místo toho vyslyšel to tělo?
Myslím, že by přišla úleva.
Tělo by se uvolnilo, dech by se prohloubil… a já bych cítil, že jsem víc v přítomnosti.
Možná by tam byl chvilku ještě strach, že něco zanedbávám, ale ten by postupně ustoupil.
A místo viny by se mohl objevit pocit, že se o sebe starám, že si dávám to, co opravdu potřebuju.
Takže co Ti pomůže k tomu, abys nastavil v životě dovednost umět zastavit, nadechnout se a cítit se dost dobrý
i bez výkonu a vrátit se k tomu kdykoliv, kdy se rozběhneš moc rychle?
Pomůže mi několik věcí:
- uvědomovat si signály těla (ramena, hrudník, dech) a brát je jako jasné STOP znamení,
- malé kotvy během dne – vědomý nádech, protažení, krátká pauza, abych přerušil autopilota,
- připomínat si nové přesvědčení: „Když zastavím, jsem pořád dost dobrý.“
- a možná i někoho blízkého poprosit, aby mi občas připomněl, když vidí, že jedu moc.
Tohle by mi pomohlo budovat tu dovednost postupně, až by se stala mojí přirozeností.
Super. A kdy můžeš udělat úplně první malý krůček, abys s tím mohl začít?
Myslím, že první malý krůček můžu udělat hned dneska večer.
Až dokončím, co je potřeba, vědomě si dám 5 minut úplného klidu – bez telefonu, bez úkolů, jenom nadechnout, vydechnout a vnímat, že i v té pauze jsem dost dobrý.
To bude moje první STOP.
Jak se v tom tématu teď cítíš na té škále od 1 do 10, kam jsme se posunuli?
Teď se cítím tak na šestce.
Je tam víc naděje a lehkosti než na začátku, už to není tak sevřené.
Mám pocit, že mám v ruce aspoň malý nástroj, jak ten autopilot brzdit.
A co by se muselo stát proto, aby to byla ta Tvá sedmička, kterou sis na začátku zadal?
Aby to byla ta moje sedmička, potřeboval bych zažít na vlastní kůži, že to opravdu funguje.
Tedy párkrát se vědomě zastavit dřív, než se rozjedu moc, a cítit, že to přináší úlevu a klid.
Jakmile se mi to podaří zopakovat a ucítím v těle i v hlavě, že jsem to zvládl, tak věřím, že se posunu na tu sedmičku.
Super. Odnášíš si ze dneška nějaká uvědomění, aha momenty nebo prožitky, které pro Tebe jsou důležité?
Ano, určitě.
- Uvědomil jsem si, že signály v těle (ramena, hrudník, dech) nejsou jen nepříjemnost, ale moje navigace, kdy je čas zastavit.
- Došlo mi, že uznání zvenku je jen krátkodobá dávka, která mě dlouhodobě vyčerpává – a že opravdový klid musí přijít zevnitř.
- A taky jsem si odnesl to nové přesvědčení: „Když zastavím, jsem pořád dost dobrý.“
To jsou pro mě dneska ty největší poklady.
Mám radost, že to bylo pro Tebe takhle výživné!
Děkuji za důvěru a hlavně otevřenost pobavit se o tom tématu do hloubky.
Šel jsi do toho naplno a odhodlaně, díky za to. :)
Já moc děkuju Tobě.
Cítil jsem se s Tebou bezpečně a mohl jsem se fakt otevřít.
Mám teď větší nadhled i konkrétní malý krok, jak začít... a to je pro mě hodně cenné.
Rád bych v tom příště pokračoval, ať už prohloubit tu dovednost zastavení, nebo se podívat na další oblast, kde mě hlava tlačí.
To jsem moc ráda. Budu se těšit příště. :)
-------------------------------------------
Tohle byla názorná ukázka toho, jak to může vypadat a probíhat. Vypadá to jednoduše, ale není snadné si říct, co potřebuji, co doopravdy chci. Proto Ti ráda pomohu na to přijít. :)
Každý má svou cestu, vlastní řešení přímo v sobě. Na každého z nás totiž funguje něco jiného. :)
Líbila se Ti ukázka?
Možná Tě překvapí...
Ukázka vznikla pomocí napromptované umělé inteligence, abych zachovala soukromí reálných klientů a přesto Ti mohla nastínit, jak to může probíhat i u Tebe.
AI si sama vybrala životní téma a já jen otázkami přirozeně a intuitivně reagovala na její odpovědi.
Přesto to byl dost reálný rozhovor ze života.
Ozvi se mi, pokud máš chuť se podívat na cokoliv, co Tě trápí nebo si přeješ jinak.
dockalovasimona@seznam.cz
Stačí napsat: "KOUČINK" a já se Ti ozvu zpět.
Rozhovor probíhá online přes WhatsApp nebo Google meet.
Budu se na Tebe moc těšit. :)