V únoru letošního roku měli u mě lékaři podezření na endometriózu.
(viz předchozí článek - https://www.tobeme.cz/blog/endometrioza/ )
Tehdy jsem se zeptala sama sebe:
,,Co můžu udělat pro to, abych se cítila líp? Co můžu změnit?"
Hned mě tehdy napadlo: ,,Skončím s prací!"
A potom: ,,Rozejdu se s partnerem."
Tyhle záležitosti mě totiž v posledních měsících hodně stresovaly.
Další: ,,Začnu na sebe být víc hodná."
No a jak jsem psala v předchozím článku s částí práce jsem skončila.
Po 2 měsících jsme se se šéfem domluvili na úpravě podmínek a jiných okolnostech. No stejně to dopadlo tak, že jsem musela hledat něco jiného.
Stále práce obnášela pravidelné cestování autem a s tím mým omezujícím cyklem a bolestmi to prostě nešlo.
Během srpna jsem si našla práci v nové firmě s názvem Pure Online, která je z domu a tak se krásně propojuje
s mým druhým půl úvazkem z předchozí společnosti. Důležité pro mě bylo, že obě práce mohu vykonávat z postele, když mi není dobře.
foto 10 dní od operace - ranky bez stehů
Upřímně, já nikdy nepochopím ženy, které mají menstruační potíže, bolesti, slupnou prášek a jsou schopné chodit do práce, kde celý den chodí,
nosí těžké věci, fungují na směny a nemohou se schoulit pod peřinou. Ne, nikdy to nepochopím.
Já jsem často nebyla schopná fungovat za mlada ve škole, natož teď v práci. Je to extrémně omezující.
A přála bych si, aby každý na světě alespoň jednou zakusil týden bolestivé menstruace.
Proč bych něco tak hrozného někomu přála zakusit?
Možná bychom se my ženy dočkaly většího pochopení a možná i jednoho až dvou dní volna, než ty největší hrůzy přejdou.
Možná by společnost naše problémy brala více vážně.
Protože ztráta energie při silném krvácení spolu s bolestmi jsou vážně celkem masakr.
Když jsem přemýšlela nad tím, proč se to děje zrovna mně, musel jsme si přiznat,
že v této "neschopnosti" pracovat, vidím i výhody.
Už na základce jsem totiž věděla, že jsem ten typ člověka, který nedokáže chodit do práce každý den na 8 a půl hodiny.
Nedej bože mít krátký + dlouhý týden, být v práci 12 a více hodin a volné dny trávit regenerací a dospáním únavy a deficitu.
Chápu, že některým lidem tohle vyhovuje, chápu, že to někteří zvládají...
Já fakt ne.
Mám pocit, že ten člověk, který vymyslel, že budeme většinu svého života pracovat, byl fakt magor.
(Z minulosti a vlastních projektů vím, že dokáži pracovat klidně 15 hodin vkuse, ale na něčem, co miluju a dává mi smysl.)
Ženy by správně pro zdraví svého těla měly spát 8-10 hodin (jo, já vím, řekni to maminkám s dětmi), mužům stačí spát 7-8 hodin.
8 a půl hodiny (i více) bychom měli chodit do práce.
Nějakou dobu trvá, než dojedeme do práce i z práce. Někdo šťastný má práci za rohem. Ale jiným lidem cestování zabere klidně i 1-3 hodiny.
To znamená, že máme jen pár hodin volného času pro sebe či pro rodinu, děti, zvířata nebo starost o domov,
než odpadneme do postele a druhý den tohle celé opakujeme, než přijde víkend.
A žít každý den jen pro víkend? To je fakt hrůzostrašný smysl života.
1) Přesně proto se snažím už od školy pracovat z domova - abych se mohla podvolit svému tělu a menstruaci, když je třeba.
2) Abych ušetřila čas při cestování do práce.
3) Proto se snažím dělat práci v oborech, které mě baví, abych celé dny "v práci" netrpěla.
Mnoho věcí přizpůsobuji tak, aby mi bylo dobře = ctím jakousi formu sebelásky vůči sobě a svému životu. Dovolím si to, co si jiní nedovolí.
Jsem vlastně docela hustá, že?.... a právě, že vůbec! :D
I přes výše zmíněné jsem se nikdy nedokázala dostatečně ohodnotit, docenit a dát najevo to, co si zasloužím. Jak v práci, tak ve vztazích.
Všude jsem se snažila chovat jako skromná, hodná holka, která není náročná a nepotřebuje nic extra. Všechno zvládne udělat sama.
Proč? Aby mě druzí měli rádi.
Protože když budu nenáročná, tak mě přeci ostatní budou zbožňovat.
Prdlajs..., vede to k vnitřnímu rozporu. Vím o čem mluvím.
A myslím, že právě to je to, co se mi snaží endometrióza naznačit.
A jestli ne, tak to bude třeba něco jiného a dojdu tam časem.
Ale teď potřebuji jít naproti tomto tématu = neměla bych se uskromňovat - zasloužím si víc, než si celý život myslím.
A zasloužíš si to i Ty.
No jo, je snazší si to říct, než se do toho vžít. Ale už tohle připuštění si, je dost silný.
A mým - naším úkolem je to v reálném životě pozorovat a zkoušet překonávat.
Trénink dělá mistry. Proto si vezměme to, co si zasloužíme. A s tím, co nechceme, se rozlučme.
Já se v srpnu rozloučila nejen s prací, ale i s mým tehdejším vztahem, který nebyl zdravý. Což jsme nakonec velmi rychle pochopili oba.
A znovu si k sobě i tak rychle našli cestu zpět. Vůbec by mě to ani ve snu nenapadlo, že to nakonec dopadne takhle.
Bylo to velmi intenzivní, dost komplikovaný a v pár větách je to nevysvětlitelný.
Důležitý je, že je teď vše jinak, za což jsme neskutečně vděčná. A záleží jen na nás, jak dlouho tomu tak bude. Snad už napořád. #jsemhappy
(A bez endometriózy by se to celé nestalo tak, jak se to stalo. #vděčnost)
Už mám za sebou šestinedělí od operace.
Většinu času jsem snídala silné vývary, aby mé tělo mělo sílu na uzdravení. Přítel mi chystal BCAA (a vařil právě vývary), aby se svaly po řezech regenerovaly.
Byl a je mi neskutečnou podporou a bez něj bych byla fakt v řiťce. Cítila jsem se jako opečovávaná princezna a věděla, že si všechnu tu péči a lásku zasloužím.
Ale stravu celkově jsem pěkně flákala, protože jsem měla a ještě mám extrémní chutě. Cítím, že bych denně zvládla sníst slona. A tak se to logicky projevilo i na váze.
Odpočívala jsem. Chodila na procházky. A pohyb - jógu, lehké fitness - zařazuji až poslední dny. Protože i když mě ta váha trápí, důležitější je pro mě, aby se tělo zotavilo.
A pracovala jsem jak jinak, než z domu...už od prvního dne, co jsem se vrátila z nemocnice. ...... A jo, jsem za to na sebe zpětně pěkně naštvaná.
Měla jsem si dát ještě alespoň týden navíc na odpočinek. (Jako OSVČ nemám nárok na neschopenku a tak jsem chtěla vydělávat, protože výdaje. Tvl.)
Kam se sakra (u)ženeme?
Tímto přístupem spíše do hrobu, než k uzdravení.
Jak dlouho bude trvat, než se poučím(e)? :)
Celkové pocity ze zákroku a rekonvalescence?
Už bych to znovu zažít nechtěla. (Ale tu péči bych prosila denno denně. Haha.) Je mi jasné, že jsou mnohem horší operace, zákroky.
Ale na mě je moc i tohle.
Užila jsem si v minulosti dost i s cystou Bartholiniho žlázy. (článek zde -> https://www.tobeme.cz/blog/cysta-jako-cesta/)
Udělám teď vše - pro sebe - abych to nemusela znovu podstupovat.
A zároveň na sebe nehodlám tlačit, když něco nepůjde. Jak se říká, vytlačíme akorát hov....:))
Každopádně díky endometriózko za ponaučení a goodbye, papa. :)
Hodně trpělivosti a (sebe)lásky nám všem!
Simííí